Ztracené iluse

Ztráta ilusí Luciena Chardona připomíná poněkud Rastignacovo „zmoudření“ v „Otci Goriotovi“. Třídílné „Ztracené iluse“ jsou však založeny šíře: román zachycuje prostředí angoulemské i pařížské, šlechtické salony, divadlo a zejména prostředí novinářské. První zlom v Lucienově životě nastane tehdy, „když se dostane do jednoho z těch hampejsů myšlenky, jimž se říká noviny“. Ctižádostivý a lehkomyslný Lucien je v jádře dobrý a citlivý mladík a proto také v zápasu s pařížskou společností a pařížským tiskem, který proti němu rozvine tažení, zůstane osamocen a podlehne. Jeho vývoj cestou „ztrát ilusí“ je dovršen setkáním s Carlosem Herrerou, španělským knězem – diplomatem, který Luciena odvrátí od sebevraždy a odhalí mu tajemství úspěchu ve společnosti, který spočívá v pokrytectví, bezohlednosti a penězích. Peněžní morálka buržoasní společnosti vystupuje do popředí i při líčení nezdarů vynálezce Davida Sécharda, jehož životní osudy se prolínají s Lucienovými.